Recenze na knihu Havraní kráľ, Maggie Stiefvater Maggie Stiefvater je zkušená autorka romantických, epických fantasy příběhů plných nezkrotné imaginace, které se opírají o místní legendy, jsou obsazeny silnými, výraznými postavami a protkány hlubokými emocemi, jsou důmyslně vystavěny s obdivuhodnou znalostí psychologie a obsahují i špetku moudra. Od těchto zásad se neodchýlila ani v tetralogii Havraní bratrstvo. Mám-li specifikovat, co mě na příběhu nejvíce zaujalo, nejdříve mi naskočilo slovo „všechno“. Nespočetným kladům však vévodí silný pocit přátelství, který spojuje hrdiny. Možná se na stránkách odehrává něco o magii, o prokletém prvním polibku, o síle snů a lidské chamtivosti, ale sounáležitost ústředních postav vynikla jako pravé kouzlo. Na konci třetího dílu nemorální Piper probudí démona a ten začne ničit Cabeswater. Ganseyho pátrání po Glendowerovi vrcholí a zároveň se mladíkovi krátí čas. Všichni včetně jeho vědí, že musí do roka zemřít. V průběhu se ústřední motiv pátrání po havraním králi přesouvá na akutní potřebu zastavit zkázu, která ohrožuje magický les a veškeré Ronanovy sny. Čtvrtý díl byl ze všech nejtemnější a tento aspekt narušoval čtivost textu. Dalším problémem byly setrvalé vnitřní monology všech postav včetně vypravěče. Úvahy měly hloubku i poselství, nepůsobily uměle, ale bylo jich prostě přespříliš. V důsledku však působil příběh životně a naprosto autenticky bez ohledu na rozmáchle pohádkový (tudíž nereálný) kouzelný svět, který autorka stvořila. K tomuto vyznění velkou měrou přispělo i vyprávění v er-formě, a to z různých úhlů pohledů snad všech postav, které se v ději mihly. Občas kapitoly dokonce uvádí vypravěč. Spisovatelčin jazyk je bohatý a poetický. Mnohé popisy jsem si musela číst několikrát a nechávala se omámit vůněmi, zvuky i barvami. Přirovnání prvního polibku k prudkému letnímu dešti, který pomalu postupuje krajinou, před nímž sice můžeme utéct, ale pokud zůstaneme stát, zaplaví nás netušenou silou, bylo naprosto úchvatné. Jiskřivé slovní přestřelky ustoupily hlubokomyslnému filosofování, což odpovídá tématu a vyplynulo z posunu celkového ladění díla. Ovšem když už se hrdinové do debatování pustili, padaly opět perly jedna za druhou. Postavy z předchozích dílů si zachovaly individualitu, dokončily svůj vývoj a vyzrály jako víno, přičemž autorka přivedla na scénu slušné množství dalších. A to byl možná problém. Do sehrané party vstoupil Henry jako pátý kámoš. Skoro se podsouvala možnost, že se jedná o nastrčeného dvojitého agenta. Zklamalo mě, že Gansey nakonec pátral po králi s ním, a nikoli se svými dvěma čaroději a milovanou vědmou. Dalším skřípajícím momentem byl překvapivý vztahový propletenec, který dle mého mínění nevycházel z předchozího děje, a tak trochu zaváněl syndromem Shakespeare – všechny postavy buď spárovat, nebo nechat zemřít. Ano, čtenář se dočkal snad nejkrásnějších pasáží v knize. Zároveň ale z autorčina obzoru dočista zmizel ústřední, klíčový vztah Blue a Ganseyho. Nemohu říct, že by mě závěr vyloženě zklamal, ale nadšení se taky nedostavilo. Věci dopadly tak, jak dopadly, bez záblesku vtipu a přechytračení osudu. Na vině jsou jednoznačně smrtící překážky, které si Stiefvaterová stanovila hned do zadání, a posléze se s nimi sama nedokázala vypořádat. Neodvratné prokletí prvního polibku a ničivá síla démona, kombinujícího personifikaci úporné bakteriální infekce a obludné lidské chamtivosti, nebyly vyváženy žádným „světelným“ mečem na straně dobra. Naopak. Cabeswater se ďábelsky rychle rozpadá, a hrdinové pěkně po americku schůzují, co by s tím tak měli podniknout. Skoro se nabízí otázka, jak by si s přednastaveným prokletím autorka poradila, kdyby Piper v podzemí prostě zahynula a temnou stvůru nechala nadále spát. Abych jenom nehaněla, vyřešení Noahova osudu představuje čirou lahůdku. Navzdory výše uvedenému se jedná o naprostou špičku žánru, knihu (tetralogii) jednoznačně originální, která se zábavnou formou dotýká těch nejhlubších myšlenek a citů, plnou bohaté představivosti a… přátelství. Nedokážu zhodnotit úroveň překladu, neboť neumím tak dobře slovensky. Nicméně četba v tomto jazyce mi hodně rozšířila obzory. Zjistila jsem, že google překladač byl sestaven člověkem, který umí slovensky úplně stejně jako já. Výrazy, které jsem neznala, neznal ani on. Pomohl až slovenský výkladový slovník. A také jsem si obohatila slovní zásobu o úchvatné obraty. Banální čučoriedky přeskočíme, drevokocúr se po lese neproskočil ani jeden. Ale poondiate mníšky mi prozářily všechny zbývající dny. Ovšem co má znamenat ten jelen na obálce, to mi zůstalo utajeno. Předem upozorňuji, že tato recenze bude možná víc napsaná na téma působení textu na lidskou mysl, než aby ryze hodnotila kvalitu dané knihy. Vztekle pochodovala před ním a rozladěně potřásala hlavou. Proč se jen musela zamilovat zrovna do toho tvrdohlavého Vikinga? Bohové museli být opilí toho dne, kdy rozhodli o jejím osudu – kdy zbědovaná několikadenním mučením téměř shořela na hranici a pak se beznadějně zamilovala do Vikinga, který ji zradil. Povzdechla si. Začnu netradičně obálkou. Fotografie nalíčené modelky upírající na čtenáře podmračený pohled působí dost nevkusně. Nicméně právě ona mě přiměla knihu otevřít. Další důkaz toho, že laciné triky, jakkoli se nad nimi budeme pozastavovat, prostě fungují. Rothgar je mohutný Viking, který hrozivou válečnickou minulost pověsil na hřebík. Svým strýcem králem byl však vyzván, aby po letech pokojného farmaření vedl výpravu na záchranu prince Orvinda. Na ostrově, kam dorazí, se mu čirou náhodou podaří překazit upálení místní čarodějnice Odarie. S dívkou si padnou do oka. Ovšem za zády mu kuje pikle horda odbojných Vikingů. Kniha se četla prakticky sama. Nejsem odborníkem na raný středověk ve Skotsku, nedokážu zhodnotit, zda se autorka při vykreslování prostředí v nějakém detailu spletla. Za sebe přiznávám, že jsem se ocitla v chudé vesnici, kterou přepadli krvelační Vikingové, cítila slanou vůni moře a pach krve. Velmi si cením jazykové úrovně textu, kdy jsem byla ušetřena v současnosti téměř povinných hrubých pravopisných chyb. Překladatelka B. Kučerová má ode mne palec nahoru za správné tvary dokonce přechodníků. V době, kdy většina literátů neumí používat sloveso být či zájmena, se jedná o hrdinský čin. Jediná věc, která mi v tomto směru vadila, ale pro změnu prakticky neúnosně, bylo nadužívání slůvka „ba“ v Odariině řeči. Bohužel si toto citoslovce spojuji spíše s babičkou Boženy Němcové než s energickou, moderně uvažující devatenáctiletou dívkou. Dostávám se k pointě této recenze. Ke svému úžasu jsem zjistila, že kniha má velmi nízké hodnocení na Databázi knih a dokonce zdrcující recenze. Tato skutečnost mě přiměla hlouběji uvažovat nad tím, proč se mi vlastně tak moc líbila. Za nejvyšší klad považuji psychologii postav, a v důsledku davu. Rothgar je nejvíc ze všeho zcestovalý intelektuál, který ovládá cizí řeči a kouli metr nad zadkem používá k přemýšlení. Dostane zapeklitý úkol, který by nikdo z jeho spolubojovníků (a hrdinů, jež by ostatní čtenářky nejspíš na stránkách viděly raději) nebyl schopen splnit, protože by po připlutí k ostrovu vesničany do jednoho pobili a pak by jen bezúčelně bloumali po krajině. Odaria překvapila svou kouzelnou mocí. Čekala jsem nepřizpůsobivou bylinkářku předhozenou davu jako snadnou oběť. Schopnost přivolávat bouře a déšť byla rozhodně impozantní. Ona magie nezasáhla do děje, pravda. Jenže počasí se obecně dost obtížně usměrňuje. Její chování mi v důsledku připadlo na svéhlavé devatenáctileté stvoření, které je všemi pronásledováno, dost logické. Na samostatnou kapitolu by vydala psychologie davu vesničanů. Na ní nebylo překvapivého vůbec nic. Souhlasí s upálením léčitelky, která jim mnohokrát pomohla. Je přece tak opojné najít viníka a potrestat ho, ne? A bezhlavě následují psychopatického Brannana, který je vede do jisté záhuby. Asi by nemělo smysl vyhlásit, že používání zdravého selského rozumu nebolí, vážně! Hledání Orvinda představovalo lahůdku. Zpočátku probíhalo na pozadí za rádoby hlavní milostnou linkou, aby postupně nabývalo na důležitosti a v závěru se postaralo o vrcholnou dramatickou scénu díla. Celou dobu jsem si říkala, proč Rothgar nepožádal Odarii, aby mu s pátráním pomohla. Byla přece místní a ostrov dokonale znala. Možná ho to vůbec nenapadlo. A na konci jsem děkovala bohu happy endů, že to neudělal. Většině zklamaných čtenářů vadilo, že se jedná o slaboduchý milostný příběh. Já tuhle linku považovala za pouhé okořenění dějů ostatních. Možná si to mysleli i porotci IPPY, kteří knihu ocenili. Vikingova čarodějka v českých zemích selhala na úskalí psychologie davu. Čtenáři se chytili na nejokatější vějičku a vypustili souvislosti. Rothgar nebyl znásilněn velitelem pevnosti a Odarie projevila víc inteligence, vkusu a dobrosrdečnosti než všemi obdivovaná Feyre. Chyba. Velká chyba. Obrovitánská. „Jsem obyčejný člověk a tak mě zajímají obyčejný věci. Chci sex!“ začala jsem o tom nejdůležitějším ve vztahu. „Žádný drahokamy, kreditky, kožichy?“ ptal se pobaveně. „Na to ti prdím!“ informovala jsem ho popravdě. Knihu jsem si koupila, protože mě zaujaly jak název, tak obálka i anotace. A skoro jsem se nespletla. Charlie Watkinsová (dále jen Sněhurka) je hubatá rebelka, která tráví většinu volného času s lahví vodky v ruce. V podroušeném stavu se vsadí s kamarádem Bradleym, že vyhotoví kompromitující fotografie pohádkově bohatého Andyho Meltona, což se jí podaří. A začnou se dít věci. „Utíkej, Charlie, utíkej! Honí tě bodyguard divokej!“ Kniha přinesla několik překvapení, z nichž některá byla i příjemná. Například dějová linka. Že se jedná o crazy antiromanci, bylo zřejmé už z ukázek či anotace. Mírné nesrovnalosti, jako skok Sněhurky z okna v prvním patře, který opilá děva uskutečnila na deseticentimetrových jehlách, a následný útěk před (střízlivým a vytrénovaným) bodyguardem na obou zdravých nohou jsem připsala na účet autorčině zálibě ve fantasy. Takže s přivřenýma očima oceňuji jak zápletku, tak její poměrně vtipné zauzlení a vyřešení. Vysápala jsem se z postele, třikrát ji obešla, ujistila se, že veškerý můj bordel je na svém místě a nikde není nic uklizeného. V den, kdy začnu srovnávat své věci a poprvé uvidím barvu koberce, budu zralá na odbornou péči. Popis Sněhurčiny psí smečky mě téměř unudil k smrti. Přátelská čtyřnohá stvoření sice zastupovala trpasličí rotu, ale nad opakujícími se sarkasmy jsem překonávala chuť četbu navěky odložit. Humor vůbec představoval nejsilnější složku díla, na druhou stranu přehrával velmi omezený rejstřík a zatraceně brzy vyčichl. Podobných hluchých míst bylo v textu nepříjemně mnoho. Například popis Sněhurčiných rodinných vztahů, koho ona nenávidí a překřtila hanlivou přezdívkou (úplně všechny!), kdo s kým kamarádí a pro koho pracuje, to představovalo nápor na logické obvody nepřiměřený úrovni příběhu. Způsob schématického učebnicového popisu rozhodně nepřispěl k zapamatovatelnosti. Autorka s oblibou přeskakovala v časové ose. Hojné flashbacky jsem ustála. Naprosto mi však unikal smysl kurzívou psaných odstavců, a to prakticky každého druhého. Byly to jakési komentáře komentářů, duševní pochody vnořené do dalších úvah, které ale probíhaly i v obyčejném typu písma. Prostě záhada. Výjimkou nebyly ani v textu použitá matematická znaménka, či přímo vytvořené vývojové diagramy. Příběh vypráví Sněhurka v ich-formě vulgární hovorovou češtinou. Tento způsob naprosto odpovídal typu hrdinky a líbil se mi. Co jsem však nebyla schopna vydýchat, bylo nadnormativní množství hrubých pravopisných chyb. Autorce se mnohdy podařilo dostat i dvě do jedné věty. Můžu „prožívat sakra blbej den“, ale musím přitom v psané formě ctít skloňování, časování, shodu podmětu s přísudkem a třeba aspoň vzdáleně tušit něco o problematice zájmen. O stylistických chybách typu úmorně častého opakování slov raději pomlčím. Vzhledem k tomu, že se jedná o bratru osmé dílo spisovatelky, je tento fakt na pováženou. Abych pouze nehaněla, shrnu i podstatné klady. Bavila jsem se, a to hodně. Knihu jsem slupla jako malinu a četla ji úplně všude. Nahlas jsem se smála. Zajímavě neromantická linka mě zaujala. Fandila jsem Andymu. I ta věčně ožralá, bezohledná a nedostatečně sebekritická Sněhurka se mi dostala pod kůži. (Ale potkat bych ji, ani za pravého poledne na Václaváku!, tedy nechtěla.) Obálka je jednoduchá, vtipná a zajímavá. Palec nahoru. Taktéž název rozhodně zaujme. Takže navrhuji sbalit před cestou na dovolenou do čtečky, šup, šup! Jedná se o průměrnou beletrii, která zdravě konkuruje uměle marketingově zvýhodněným zahraničním brakům. Zdeněk Grmolec – Pod křídlem anděla Kdyby autor sepsal tímto stylem romanci, bylo by jeho dílo rozmetáno po poli jako hnůj. Historický román však zřejmě snese lecjaké porušení pravidel tvůrčího psaní, a je mu odpuštěno. Zaujala mě anotace, ačkoli nejsem příznivcem tohoto žánru. Zbožňuju osobu Františka Antonína hraběte Šporka. Lákala mě postava Daniela, vyčleněného z lidského stáda hned několika způsoby. Chtěla jsem si přečíst knihu o „jinakosti“, o její obhajobě a snad pokusu o zrovnoprávnění s „normálností“. Často jsem se zamýšlel, Ferdinande, nad naší jinakostí. Proč Bůh dopouští, aby nebyla jinakost vnímána ostatními příznivě? … Proč nikdo nechce chápat, že jinakost je variantou možného světa? Proč se jí bojí a odsuzují ji? Autor píše rozhodně čtivě, má smysl pro gradaci děje a množství použitých dobových reálií je obdivuhodné. Nedokážu posoudit, zda také hodnověrné. Daniel je jako blonďatý nalezenec vychován v židovském ghettu. Po požáru je svým ochráncem odveden na Kuks, kde získá místo pážete, a zároveň stojí Matyáši Braunovi modelem k sochám andělů. Tam zjistí krutou pravdu o své sexuální orientaci, vzplane láskou k sochaři a je jím deportován do Vídně. Jeho další osudy pokračují ve velmi bizarních kotrmelcích, aby nakonec dospěly k logickému závěru. V druhé linii sledujeme soupeření hraběte Šporka s žirečským superiorem Wiplingerem. Hrabě rozhodně nepůsobí jako útlocitný dobrák, ale proti bezcharakterním praktikám vrchního jezuity je krátký a skončí ve vězení. Císařský habsburský pár se pokouší přivést na svět potomka. A mimo jiné udržet v chodu obří monarchii za pochybné pomoci různých patolízalů, příživníků a našeptávačů. Množství postav, které autor uvedl na scénu, bylo prakticky neudržitelné. Ústředních padouchů nepočítaných. Všichni dojdou potrestání, avšak povětšinou nanicovatým, do ztracena jdoucím způsobem, který by nejspíš odpovídal reálnému životu. V knize tento aspekt působil nepříznivě. Hrdinové jsou papírově dvourozměrní, nevzbuzují žádné emoce. Výjimkou je hrabě Špork, charakter tak výrazný a osobitý, že autorovi stačilo pouhé zapisování prokázaných skutků majitele panství na Kuksu. Daniel skýtal v tomto směru skutečně bohaté možnosti, pohříchu střídmě využité, a to až v samotném závěru knihy. Do půle mi vadilo, že mladík hází za hlavu své excelentní vzdělání, vůbec je nevyužívá a prahne pouze po lásce. Taky trocha nadhledu a smyslu pro humor by mu neuškodila. Postava si naštěstí získala mé srdce a v závěru mi přišla sympatická Danielova cudnost i svébytná zásadovost, které se držel navzdory útokům většinové společnosti. Bílá Líza se z hloupé husičky propracuje k majestátnosti, což je jejími nohsledy kritizováno. Román je napsán v er-formě stylem učebnice dějepisu – „hrad byl obléhán, dobyt, vypálen, znovu postaven“. Dialogy rozhodně nejiskří, mnohdy jsou utnuty v půli a zbytek rozhovoru je podán ve zkratkovitém shrnutí. Emocionální a myšlenkové pochody postav jsou popsány ploše a nevěrohodně. Například smrt Danielových adoptivních rodičů vyzní stroze a lhostejně, ačkoli v důsledku vede k nejsilnějšímu momentu knihy. Jednoznačně kladně hodnotím vkusnou obálku s lehkým nádechem tajemna. A také se mi líbilo, jak hrdinové čas od času skutečně prodlévali pod křídlem anděla. Samotné zakončení knihy bylo tak silné a dojemné, že pozvedlo úroveň předchozích tří set stránek. Ale na to, abych ji otevřela znovu, rozhodně stačit nebude. |
SBHZveřejňuji komentáře na Databázi knih. Jsem kritická a nelítostná. Kniha musí mít silný příběh, sympatické postavy a respektovat pravopis. Jinak letí. Archives
May 2018
Categories |